31. 10. 2006, 15:16 napsal Yo'Sarin, sekce Povídky, přečteno 1753×,
Úplně první povídka, kterou jsem kdy napsal ;)
Pokus o humoristickou fantasy
Taurus byl kapitánem královské stráže od svých patnácti let. Do současnosti, to jest do svých pětadvacátých narozenin, ještě neviděl draka. Párkrát o nich slyšel od starých zkušených bojovníků, kteří byli dost rychlí na to aby utekli. Vlastně ani legendy nevypravovaly o nikom, kdo by se ze souboje s drakem vrátil. Taurus, již asi po sté, začal přemýšlet, jestli se opravdu vyplatí takhle tady trčet a čekat na ten správný okamžik, když je více než pravděpodobné, že z tohoto lovu se už nikdy nevrátí. Hm... asi ne. Takže. Taurus pomalu vstal (zkuste si s brněním vstát rychle) a začal oklepávat písek a slupovat zaschlé bláto ze své zbroje. Pak se vydal směrem k jediné proláklině vedoucí ven z Modré rokle, doupěte Modrého draka. Asi dvacet sáhů od prolákliny zachytil pach, který nebylo obtížné identifikovat. Byl to dračí odér (Jeden flakónek této „vůně“ se prodával ve městě za deset zlaťáků (Chanell no. 5 stál jeden!) a používal se k tak nechutným účelům,že je raději ani nebudu jmenovat.). Taurus zalapal po vzduchu, protože si zrovinka uvědomil, že se pravděpodobně už nikdy nevrátí domů. Že už nikdy neuvidí západ slunce nad mořem, jezerem nebo jen na louce. Už nikdy neochutná maminčiny buchty. Už nikdy! Rozbrečel se. Zatímco se Taurus utápěl v moři slz, vstoupil do rokle Modrý drak. Byl obrovský. Vysoký jako tři muži a dlouhý dobrých dvacet sáhů. Tak tak, že prošel proláklinou. Jeho šupiny se leskly temně modrou barvou a rudá křídla měl složená podél trupu. Byl úchvatný. Zastavil se a nevěřícně vrtěl hlavou. Člověk v jeho doupěti!! Poprvé v životě se podivil. Je třeba říci že i naposled. Taurus vycítil drakovu přítomnost, střelhbitě se otočil a rukama svíral těžký obouruční meč. Jeho vykládaný jílec se blyštil paprsky odpoledního slunce a bohatě zdobená čepel se žravě zakousla do jediného drakova krku a přeťala jej v ladném oblouku. Modrý drak zachroptěl a sesul se k zemi. Taurus nevěřil svým smyslům. Zabil draka!! Tak snadno!! To je prostě neuvěřitelné!! Vyřízl drakovi jazyk a vydal se na cestu zpět do města. Vchod do rokle zatarasil obrovským kamenem, aby se k jeho kořisti nikdo nedostal. Ve městě musí najít Kartana, správce, který ho pověřil zabitím Modrého draka. Kartan bude jistě velice, převelice překvapen, že Taurus stále žije. Došel k radnici a vešel dovnitř. Kartanova sekretářka ho nechala čekat asi půl hodiny v předsíni, než ho vpustila do bossovy kanceláře. Správce se očividně se svou sekretářkou pohádal. Sekretářka měla silně otrhané šaty a rozcuchané vlasy. Jenom ten spokojený úsměv Tauruse trochu mátl. No nic. Vešel do kanceláře.
"Ó, dobrý den náš hrdino!" uvítal ho Kartan.
"Hmm... Dobrej."
"Opravdu jsi toho nebezpečného plaza přemohl?"
"Jo."
"A můžeš to nějak dokázat? Chápej, je to nutnost, já ti samozřejmě věřím."
Taurus začínal mít najednou takový divný pocit. Jako by ho začal dračí jazyk pod brněním pálit. Když ho nahmatal rukou, a chtěl ho Kartanovi ukázat, aby nemohl pochybovat, tak se jazyk nejspíš o něco zachytil a nešel vyndat. Taurus začal rukama zjišťovat kde se zasekl. Najednou měl zvláštní pocit. Něco mu odtlačovalo zadní část brnění pryč od zad. Sundal kyrys a na zádech se mu zatřepetala dvě rudá křídla - viditelně rostla. Taurus se podíval proč jazyk stále odolává pokusům o vytažení a strnul děsem. Zvedl pohled na Kartana a v jeho očích spatřil strach a nepředstíranou hrůzu. V Kartanových skelných očích se odrážel Taurusův obraz. Dračí jazyk Taurusovi přirostl k tělu, jeho obličej se protahoval a z nozder mu začaly stoupat obláčky kouře. Jeho pokožka získávala temně modrý odstín. V tu chvíli pochopil, proč legendy nevypráví o nikom, kdo přemohl draka. Nikdo takový neexistoval. Nikdy. Zároveň pochopil, co má teď udělat. Pozvedl meč, aby si ho zarazil do břicha. Ale k tomu už nedošlo. V jeho hlavě se zrodilo dračí vědomí. Vrhl se na Kartana a roztrhal ho na neuvěřitelně malé kousky. Pak rozbořil zeď a odletěl do doupěte Modrého draka. Do svého doupěte.
Draci nikdy nevymřou...
Ve svém doupěti se Modrý drak uložil ke spánku. Stejně jsou ti lidé zvláštní, pomyslel si. Každý si po zabití draka bere nějakou jeho část, nejčastěji ucho či jazyk. Jako by nevěděli, co se stane. Možná to opravdu nevědí, při jejich inteligenci... Hmm. No dobrou noc. Po tři dny regeneroval Modrý drak své síly, teprve poté vylezl ze svého doupěte. Měl hlad. Na louce roztáhl svá křídla a majestátně se zvedl k obloze. Modrý drak byl už bezpočtukrát zabit, ale jeho přemožitel si vždy odnesl část jeho těla a tak napomohl jeho regeneraci. Jenom jednou ho zachránila bohyně štěstí, Fortuna. Jistý rytíř ho chtěl zabít a povedlo se mu to. Sám ale zemřel vyčerpáním. Ještě, že tenkrát kolem procházel někdo, kdo zatoužil po odměně za drakovu smrt a vyřízl mu jazyk. Lidé jsou opravdu chudí na logické myšlení. Naštěstí pro draky. Modrý drak zakroužil nad lesem a plachtil směrem k pastvinám. Možná je to divné, ale nikdy nepřišel na chuť lidskému masu (Nevěděl, že se má živit mladými pannami a ne starými faráři, kováři, pastýři atd. Je zajímavé, že toto neví žádný drak, ale to bude tím, že nečtou pověsti (jinak by určitě věděli, že panny jsou nejlepší)), daleko raději měl hovězí. Letěl nízko a přesně kopíroval terén. Prožíval ten let stejně jako všechny ostatní - miloval své schopnosti. Několikrát zkusmo vychrlil plameny čímž založil tři až čtyři menší lesní požáry. Konečně se dostal nad pastviny. Pastýři a jejich psi se rozutekli na míle daleko a Modrý si tak mohl ze stáda nerušeně vybrat libovolný kus. Po značně nechutně vypadajícím občerstvení znovu roztáhl křídla a s hlučným zamlaskáním se vznesl. Zítra bude výroční sraz dračí šlechty. Modrý se rozhodl, že raději poletí již dnes, aby se mohl řádně připravit. Na srazu se má projednávat rostoucí počet rytířů, kteří se pokoušejí draky zabít. Mluvilo se dokonce o tom, že Šarlatový drak byl zabit. Několik rytířů se prý spojilo do skupiny "Yo'Sarin", která si na Šarlatového počíhala, zabila ho a jeho tělo spálila (Dračí tělo ztrácí po zabití ohnivzdornost a tak se dá spálit)!! Jestli je to pravda, znamenalo by to nejspíš konec draků. Zlatý drak, král všech draků, nejspíše vyhlásí trestnou výpravu proti Yo'Sarinu. Snad. Druhý den, na srazu, se opravdu nemluvilo o ničem jiném. Zlatý přednesl, že tento čin nelze ponechat bez odplaty a ustanovil skupinu tří draků, Žlutého, Růžového a Fialového, která měla najít Yo'Sarin a zničit ho. Ostatní vyčkají jejich návratu na místě. Když se po dvou týdnech měla skupina vrátit přišoural se pouze Fialový. Jeho společníci prý byli přemoženi a spáleni. Jeho nechal Yo'Sarin na živu jen proto, aby vyřídil Zlatému, že zkáza všech draků se již blíží. Draci nevěřícně poslouchali tyto nedobré zprávy. Modrý předstoupil a navrhl, aby se proti Yo'Sarinu vrhli všichni draci najednou. Jeho návrh byl přijat. Všichni draci, kteří na světě ještě žili, to jest dvacet tři, se hned druhý den za svítání rozletěli na proti Yo'Sarinské tažení. Nebe bylo blankytně modré a paprsky vycházejícího slunce zalévaly draky světlem. Dračí křídla se třpytila a vířila neuvěřitelným rytmem. Šum třiadvaceti párů dračích křídel vyvolával ve všech lidech pocit zděšení a nesl se na míle daleko. Lidé prchali před mrakem, který se hnal oblohou neúprosně za svým cílem. Draci se nechali vést Fialovým a brzy dospěli ke svému cíli - k malé vesničce v údolí. Vesnice byla liduprázdná až na skupinku pěti dívek na plácku před hospodou. Nevypadaly, že by se draků bály, spíše naopak. Na draky šla hrůza z nich. Postavily se drakům přímo před nos (y). Draci na nic nečekali a vychrlili na ně proud ohně, který by jim mohla závidět i Krakatoa. Nicméně dívky dál stály bez hnutí. Draci si je udiveně prohlíželi. Ani sebemenší spáleninka!!! Dívky už zjevně přestalo vzájemné očumování bavit, protože dvě se vrhly na draky svírajíce v rukou meče. Zbylé tři stály se založenýma rukama, jako by je ani nezajímalo, že jejich družky zemřou. Draci se snažili dvě dotěrné bojovnice zasáhnout plamenem, ale dívky obratně uhýbaly a samy zasazovaly drakům rány. Když některý drak dívku přeci jen zasáhl, ani ji to nezpomalilo. Náhle jeden drak podlehl jedné z bojovnic. Jakmile jeho tělo dopadlo na zem, zachvátily ho plameny. V dračích řadách zavládla panika. Bezhlaví draci začali padat k zemi se stále se zvyšujícím tempem. Pozdě si Modrý uvědomil marnost tohoto počínání. Na návsi sedí pět děvčat a vesele se baví. Kolem nich hoří třiadvacet obřích hranic.
Draci právě vymřeli...
Darga, velitelka uctívaného Yo'Sarinu, skupiny, která zbavila svět největší pohromy všech dob - draků, si zamyšleně promnula ruce. Právě ukončila jednání s vyslancem krále Quatiho. Quati ji poslovým prostřednictvím žádal o pomoc ve velice divné záležitosti. Ke králi prý přišel nějaký bojovník. Ten tvrdil, že šel spolu se svým přítelem na sever, na lov medvědů (Medvědí kožešina = tučné kapesné). Našli ale něco úplně jiného. Podle starých legend by to mohly být manticory - děsivá stvoření se lvím trupem a hlavou, orlími křídly a ocasem škorpióna. Zajímavé je, že ve zkazkách jsou tyto obludy veliké sotva jako kůň, ale rytíř přísahal, že tyhle jsou několikrát větší. Jeho přítel manticorám podlehl, on se prý schoval v jeskyni a utekl jejím druhým východem. Quati tímto žádá proslulý Yo'Sarin, aby neprodleně přišel a skoncoval s manticorami stejně jako s draky. Darga se nerozmýšlela dlouho. Po necelých dvou hodinách bylo již všech pět členek Yo'Sarinu a Quatiho vyslanec na cestě ke králi. Cesta probíhala bez větších problémů (To znamená, že z Červené knihy ohrožených druhů vymizely některé stránky. Na druhou stranu je třeba dodat, že několik dalších zase přibylo, takže aktivisti si nemusejí lámat hlavy s protestními akcemi.). Pouze králův vyslanec byl zraněn - když na skupinu zaútočil jeden mýtický, ohrožený (a v důsledku svého činu již vyhynulý) tvor, chtěl skupinu ochránit, skočil před ni a... ...a vymknul si kotník. Jak jinak. Když Yo'Sarin dorazil na královský dvůr byl král štěstím bez sebe. Sdělil jim podrobnosti, slíbil tučného prince, půlku odměny a celé království. Nebo tak něco. Yo'Sarin dal hlavy dohromady a souhlasil. Druhý den se válečnice vydaly na cestu. Hnízdo manticor bylo daleko na severu a cesta to byla složitá. Problémy dělalo hlavně počasí, jediná věc, které se Yo'Sarin obával. Když vyrazily nebe se zatáhlo a po dvou dnech jízdy na sever konečně začala bouřka. S každou uraženou mílí bouře sílila a měnila se ve sněhovou vánici. Po dalších pěti dnech válečnice narazily na hnízdo manticor. Bylo prázdné. Důkladně prohlédly okolí, ale to nejevilo žádné známky života.
Utábořily se u hnízda na dva dny. Když se za celou tu dobu nic nestalo slíbil Yo'Sarin pomstu rytíři, který vidí co není a který patrně zabil svého přítele. Vydaly se zpět k hradu a přemýšlely, co řeknou králi a co provedou tomu rytíři. Jakmile dojely na dohled k hradu, situace se náhle změnila. Nad hradem létaly obří manticory a obránci do nich vystřelovali své šípy. Zdálo se, že bez valného účinku. Co chvíli se některá z manticor snesla až na hradby a při odletu držela v pařátech zmítajícího se obránce. Pod hradbami pak svou oběť roztrhala a sežrala. Co mohly členky Yo'Sarinu vidět bylo, že žádná manticora není mrtvá, jen jedna vypadala trochu vážněji zraněná, ale vzhledem k jejich celkovému počtu to nehrálo žádnou roli. Bylo jich asi třicet. Yo'Sarin se po sobě podíval, otočil své koně a pomalu a potichu odjel za kopec. Dál už pokračoval tryskem. Pryč. Třiadvacet draků - to ještě šlo, ale třicet manticor?? Nee, to ani omylem. Fuj.
Pověst Yo'Sarinu nebyla touto příhodou nijak pošramocena - nezbyl nikdo, kdo by o tom mohl podat zprávu. Manticory se brzy rozšířily po celém Quatiho království. Pětice dívek raději přesunula ohnisko svých zájmů jižněji. Tam prý byly taky nějaké problémy. Jižní země byly sužovány zdánlivě nekončícími vojsky skřetů, která se linula z tamních hlubokých Sarilských lesů. Nezáleželo na tom, kolik skřetů jste zabili. Vždy přišli další. Yo'Sarin se rozhodl Sarilské lesy navštívit, najít zdroj těchto nepříjemností a zinkasovat patřičnou odměnu. Po zdlouhavé cestě se skupina dostala na začátek lesů. Yo'Sarin vystoupil na vyvýšeninu a obhlížel terén. Lesy se táhly až k horizontu. Temná vysoká stěna, plná zvuků a neproniknutelná pohledem. V dáli hořelo několik obřích ohňů a až sem doléhal hluk boje. Yo'Sarin dal hlavy dohromady. Sjely z kopce a vydali se skrz les směrem k nejbližšímu ohni. Průchod džunglí nebyl tak hrozný jak si myslely. Jakmile projely prvních pár sáhů pralesa, zvětšily se rozestupy mezi stromy a téměř zmizel podrost. Dostaly se na místo porostlé nízkou hebkou travou, kde stromy měly rozestupy až pět sáhů. Koruny stromů byly ovšem velice hustě prorostlé dohromady a působily dojmem stropu, který propouštěl jen málo ze slunečních paprsků. Teď jim cesta ubíhala velice rychle. Jely za hlukem boje a brzy také spatřily mezi stromy probleskovat mohutné plameny ohně. Zpomalily svou jízdu a na dohled od bojiště sestoupily z koní a dále šly velice obezřetně po vlastních. Když se doplížily k bojišti a spatřily oheň ustrnuly. Oheň nepocházel ze zapálené vesnice, ale z díry v zemi, nějaké menší sopky. Boj zde také nezuřil. Odehrával se zde nějaký rituál. Kolem sopky tančilo (tančilo jsem použil pouze pro neexistenci výrazu, který by mohl popsat činnost která se zde odehrávala) asi deset lidí (pro tento výraz platí to samé, co je uvedeno o řádek výše). Náhle řev ještě zintenzívněl a ze skupinky vyběhl mladík (viz výše). Vrhl se kupředu, přeskočil jícen sopky a vběhl na druhé straně do lesa. Po chvíli se vrátil a za sebou táhl cosi. To cosi bylo dlouhé, tmavé, zubaté a životu nebezpečné. Mladík si vůbec nevšímal zmíjejícího se těla příšery a blížil se k jícnu sopky. Byl od něj vzdálen pouze dva metry, vedro tam muselo být naprosto neuvěřitelné, ale mladík kráčel dál. Ve vzdálenosti jednoho metru vyšlehl ze sopky plamen a objal mladíka i s jeho kořistí. Světlo vydávané plamenem nabíralo na intenzitě, až bylo naprosto nemožné to dále sledovat. Yo'Sarin odvrátil své pohledy. Když se záře vrátila zpět k normálu nebylo po Tanečnících ani památky. Zbyla pouze prázdná mýtina se sopkou v centru. Yo'Sarin ještě chvíli váhal, než se odvážil na mýtinu vstoupit. Když tak dívky učinily, zjistily, že mýtina není to pravé slovo. V pravidelné struktuře lesa zde chyběl pouze jeden strom. Zvláštní ale bylo, že v tomto místě netvořily koruny stromů nepropustný strop charakteristický pro zbytek lesa. Nejspíš to měla na svědomí ona malá sopka. Náhle na mýtinu vstoupila nějaká postava. Na hlavě měla naraženou kapuci, takže jí nebylo vidět do obličeje. Dívky zaujaly obrannou pozici. Postava se lhostejně přibližovala. Na mýtinu vstoupila z druhé strany, naproti Yo'Sarinu, takže mezi ní a bojovnicemi byl kráter. Nicméně osoba postupovala dále. Narozdíl od mladíka prošla skrz kráter bez nějakých zvláštních efektů. Yo'Sarin pomalu ustupoval. Jedna z dívek vrhla proti zahalené osobě ohnivou kouli, ale ta jen neškodně prošla skrz. Dívky se na sebe udiveně podívaly. Přitom nezaregistrovaly, že postava je již příliš blízko. S hrůzou sledovaly, kterak prochází skrz ně do lesa. Vydaly se za ní. Osoba je vedla neustále hlouběji do lesa. Po celonočním cestě dorazily za úsvitu k něčemu (taktéž). To něco vypadalo jako jakási ohromná brána. V ranním světle pulzovala do očí temnotou. Nechaly postavu vejít do této brány a samy se radily co dál. Žádné se nechtělo prozkoumávat bránu blíže. Po chvíli si Yo'Sarin uvědomil, že černá brána pulzuje ve stále kratších intervalech a se zvětšující se silou. Po jednom mimořádně silném pulsu se brána už odmítla vrátit k normálnímu stavu a začaly z ní proudit hordy skřetů. Dívky brzy zjistily, že skřeti jsou všude kolem nich, les jich byl plný. Proti takovéto přesile nemají žádnou šanci. Jediná jejich neděje je odejít branou, až skončí příval skřetích armád. No jo. Ale skřetů je plný les, jejich divize bránou plynou neustále. Kam utéct? Kde se schovat? Yo'Sarin byl brzy objeven. Skřeti měli hlad. Už nemají. Zbytky Yo'Sarinu se válejí v okruhu několika desítek metrů od brány. Nebyl to vydatný oběd, ale když je hlad...
Skřeti se vyhrnuli z lesa a jako záplava se vrhli na všechny strany světa. Byly jich miliony. Řeky přecházeli po mostech z těl utopených, drancovali, kradli a vypalovali. Hargonova třetí divize byla zodpovědná za řadu odporných činů (a všichni si jí proto hodně vážili). Putovala krajem podle speciálních plánů, které jí umožňovaly zničit jedno místo i několikrát v řadě za sebou (za tento plán získal Hargon řád Bílé holubice (Snad se nedivíte? :)). Nicméně nic netrvá věčně, a tak se i tato divize musela jednoho dne usadit a přestat rabovat, protože už zkrátka nebylo co. Alespoň si to mysleli skřetí vládní činitelé. Jenomže chyba lávky! Existovalo jedno místo, místo které ještě nebylo znesvěceno skřetíma nohama a lidskou krví. Toto místo bylo ukryté vysoko v horách a ze všech stran bylo chráněno strmými skalními stěnami, o nichž jistý světoznámý horolezec prohlásil, že "jsou tak strmé a hladké, že se na nich neudrží ani dračí sliz (ekvivalent vteřinového lepidla. Velice silného vteřinového lepidla), natož horolezec". Jak jste již jistě pochopili, tak jediná důležitější věc, která je schopná se nacházet v nedostupném terénu, smrtelné výšce a ještě navíc je neposkvrněná krví a špínou skřetích končetin, je klášter šílených vysokohorských mnichů specializujících se na bojová umění, která vás zabijí, aniž by vám ukápla kapička onoho vzácného rudého moku. Jak už to tak bývá, považují se tito mniši za duševní výkvět všeho lidstva a jako tací mají vlastní teorie o vzniku a zániku civilizací na svém světě. Bohužel jejich svět nemá se skutečným mnoho společného a tak jim vítězné tažení skřetů poněkud zauzlovalo časovou linii (podle jejich učení si mělo lidstvo na zánik ještě nějakých pár tisíc let počkat). Což se jim pochopitelně moc nelíbilo. A tak se jednoho dne představený kláštera rozhodl, že takhle už to dál nejde, a rozdělil mnichy na několik úderných komand, která napadala skřetí oddíly kde se dalo. Taktika mnichů slavila úspěchy. Skřeti ale jsou v něčem podobní Rusům. Taky je jich mnogo. Ale tajemní hrdinové ve své práci neustávali. Napadali skřety se stále větší zuřivostí a se stále lepšími výsledky a přidalo se k nim mnoho utiskovaných obyvatel, takže usurpátoři z podzemí poznali, že mnich sice je pouze obtížný hmyz, ale nakažený nebezpečným virem. Statečností, odhodlaností a tvrdohlavostí. Hargon byl pověřen sebrat celou svou divizi a zničit hnízdo těchto nepříjemných bytostí. Hargon, ač jeden z nejinteligentnějších skřetů, které kdy temnota zplodila, mnoho rozumu nepobral (jediné, co bylo na skřetech horší než jejich inteligence, byl jejich vzhled). Rozhodl se, že vezme chrám útokem. To, že jaksi nemá ani tušení kde chrám hledat si uvědomil, až když dal povel k pochodu. Vyslal posly do všech stran, začal zajaté mnichy mučit ještě zuřivěji, než doteď a výsledky se brzy dostavily. Několik zvědů vidělo utíkat oddíl mnichů do hor. Pustili se za nimi a nechali se dovést až před skalní hradby chránící svatyni. Tam se jim skupina ztratila z očí. Hargon zajásal, nechal zajatce popravit a zvědy taky (už jsem se zmiňoval o Hargonově intelektu, že?). Přímo hořel nedočkavostí a vydal znovu povel k pochodu. Divize se pomalu zvedla na stovky svých nohou a vydala se směrem k útočišti mnichů. Pochod netrval dlouho, opevněný chrám ležel divizi po celou dobu prakticky za zadní částí těla. Po tříhodinovém pochodu se znovu utábořili, dorazili totiž na místo určení. Před nimi se zvedala do výše temná hladká stěna. Hargon dlouho přemýšlel, jak se dostat na druhou stranu. V rámci svých možností a inteligence nakonec dospěl ke geniálnímu řešení. Stěna je vysoká přes padesát sáhů, jeden skřet měří v průměru tak něco přes sáh a v divizi je přes pět tisíc skřetů. Už víte co chce udělat? Sestavil ze skřetů pyramidu, je tedy pravda, že při prvních několika pokusech zemřelo několik stovek skřetů, asi tak tisíc, ale nakonec se podařilo. Pyramida tvořená zhruba tisícem pěti sty skřety umožnila zbytku divize přelézt stěnu. Když však první skřet stanul na vršku, uvědomil si, že na druhé straně je jaksi také díra. Než na to stihl upozornit, byl zatlačen přívalem ostatních až ke kraji a spolu s nimi se zřítil do hlubiny. Hargon si zatím na druhé straně mnul ruce, jak krásně a ďábelsky to vymyslel. Polovina jeho divize už překročila stěnu. Na této straně zbyla už jen ona dokonalá pyramida. Najednou se Hargon tak trochu zamyslel. To je zvláštní, takové ticho. Vždyť ještě před chvílí všichni ječeli jako smyslů zbavení a najednou... Že by už bylo po boji? To je pravděpodobné, vžd... Jeho úvahy byly přerušeny dosti neurvale, velkým kamenem, který z něj málem udělal o něco rozměrnější poštovní známku. Hargon se rozhlédl. Všude kolem něj slaňovali mniši. Spodní patra pyramidy přiběhla svému vůdci na pomoc. Chvíli to vypadalo, že pro zbytek skřetů, volně visících ve vzduchu neplatí jeden, nebo dva, fyzikální zákony, ale nakonec se přeci jen důstojně a opravdu hodně nahlas sesunuli k zemi. Těch pár desítek skřetů, kteří se vrhli svému veliteli na pomoc nebylo pro mnichy velkým problémem.
Tak takto začalo očišťování země od skřetí nadvlády. Jenomže mniši jsou mniši a tak se stalo, že každému osvobozenci vnutili víru, kutnu a své bojové umění. Pokoušeli se, jako všichni správní fanatikové, sjednotit celý svět pod praporem svého učení a do jisté míry i pomocí donucovacích prostředků (tady nejsem přesný. Ne do jisté míry, ale výhradně za pomoci donucovacích prostředků). Jak rostla nadvláda mnichů nad obyvatelstvem, tak stoupala i frekvence hromadných poprav buřičů. Lidé v tom viděli nový a zajímavý druh zábavy, a jako takový jej samozřejmě vítali mohutnými ovacemi. Jistý mnich, Qwitzrel (ne, za tohle jméno si může sám, s tím nemám nic společného), zjistil, že popravy jaksi přestávají být to co kdysi, protože klesal počet popravyhodných lidí, a tak se rozhodl získat nové fanoušky. Vyrazil do odlehlých končin světa, navštěvoval dosud nedobyté bašty skřetí civilizace,…
Qwitzrel jel přímo za nosem (podle pozdějších map jeho pouti se usuzuje, že ho měl, mimo jiné, velmi křivý). Po pravé straně cesty se cosi zablesklo. Seskočil z koně a šel se podívat blíž. Jakmile se naklonil nad lesklý předmět a rozhrnul křoviska, která se kolem něj stahovala, uviděl kus oceli. Zklamaně zabručel. Kdyby tudy jel bratr Trgutrku, určitě by to byl pohádkový poklad, pomyslel si zatrpkle. No, co se dá dělat. Naskočil a koně a jel dál. Chvíli po něm se po cestě jako splašený vítr přihnal bratr Trgutrku a i on si povšiml záblesku z křovin. Sesedl a šel to omrknout. Uviděl kus oceli. Naštvaně do něj kopl. Kus zařval a uhnul jeho noze. Mnich se překvapeně zakymácel, vymrštil do vzduchu ještě druhou nohu (zřejmě v domnění, že tak udrží rovnováhu), a s velice hlasitým prasknutím zhučel na hlavu (tolik k mnišskému bojovému umění). Když se mu konečně podařilo rozmotat nohy a najít pravou ruku, která strachy upadla, zadíval se překvapeně na ocel. Zavrtěl hlavou. „Ne, to je blbost. Ocel přece neječí jak na lesy, když do ní někdo kopne.“ uvažoval nahlas.
„A ty bys neječel kdyby tě chtěl někdo kopnout?“, zeptala se vyrovnaným hlasem ocel.
Trgutrku znovu zatřásl hlavou. Silněji. Podíval se na ocel.
„Éééé?“ Pronesl zdaleka ne tak vyrovnaně jako ocel.
„Povídám, a ty bys neječel kdyby tě chtěl někdo kopnout?“
„Gegli, gegli.“ Vrátil se Trgutrku do dětských let.
„To není normální. Ti lidi dneska houby vydržej.“ Vzdychla si ocel.
„Jé koníšek!!“ Zaječel nadšeně mnich a jal se objímati svého vyděšeného přítele na cestách.
Ocel obrátila oči v sloup (vzhledem k tomu, že málokterá ocel má oči, to byl skutečně ohromný výkon).
Mnich stočil pohled směrem do lesa. Chvíli se pokoušel zaostřit na ocel, ale brzy to vzdal.
„Kamínek! A jak klášně še leškne!!“ Vrhl se na ni.
„Konečně sis mě všiml! A nejsem nějakej blbej šutr. Sem Ocel. Kalená Ocel.“
„Jůů, co to je zkalená osel?“
„Ty seš zkalenej osel. Říkala sem O-C-E-L. K-A-L-E-N-Á. Dohromady to je KALENÁ OCEL. Jasný?“
„Ehm… Ne?“
„To neřeš. Víš jak se menuješ?“
„Nééééé. Próóóč?“
„Hmm. Aha. Tak takhle to nepude.“ Řekla Kalená Ocel a podkopla mnichovy spodní končetiny.
Mnich chvíli přemýšlel co má udělat, ale brzy si vzpomněl a třísknul sebou. Na hlavu. Když se později probral z komatu, zjistil, že mu na břiše leží Ocel.
„Kruci.“ Zalapal po dechu a znovu omdlel.
Po dalších několika hodinách zvedl hlavu, zjistil že Ocel na něm skutečně je, a zkusmo ji oslovil: „Éééé,… Ahoj?“
„Nazdar, už seš zpátky při vědomí?“
Trgutrku zachroptěl, vstal, šel k nejbližšímu stromu a začal do něj bušit hlavou. Ocel ho sledovala (jak? Mě se neptejte). Když přerazil už pátý strom, přestalo ji to bavit.
„Jo, sem Ocel která mluví. No a co?“
Asi jsem trochu mimo. To bude z úžehu. Musím dodržovat pitný režim. Zamyslel se mnich, přešel ke svému koni a pořádně si přihnul z velké čutory pověšené na sedle. Vsunul nohu do třmenu, naskočil na svého věrného oře a tryskem vystřelil zpátky po cestě. Ocel zklamaně zaujala svou původní polohu.
Diskusní příspěvky vyjadřují názory diskutujících, nikoli autora článku.
Příspěvky nemající souvislost s článkem a příspěvky jejichž jediným účelem je urážet a nadávat budou po zralé úvaze smazány - uvědomte si, že jste na mém písečku.
#1: karla, přidáno: 30. 4. 2009, 16:42
#2: Yo'Sarin, přidáno: 14. 5. 2009, 12:47, web: http://www.yosarin.net
#3: Armen, přidáno: 9. 2. 2013, 22:36, web: http://armenium.blog.cz
No... Asi bych tuhle povídku nenazvala Modrý drak, ale: Vyhlazovací evoluce
Trochu zvláštní povídka do bojovnic Yo'Sarinu mě to zaujalo, ale potom se mi spíš to zdálo jako vzněť na sebe navazujících příběhů.
Ale jinak na první pokus to je dobré 
Psaní zdar!
Armen
